Srdíčko

Pověst "Srdíčko", která se váže k břeclavskému zámku - dohledala PhDr. Evženie Klanicová

Publikováno v knize "Pověsti hradů moravských a slezských", Karel Kalláb, Adam Jist, Melantrich 1996 

Žil kdysi v břeclavském zámku pán a ten měl dceru jako obrázek. Kdo ji spatřil, oči na ní nechat mohl. Ani to lidem dobře na rozum nešlo, odkud se ta její krása bere, a také to dlouho vrtalo všem hlavou. Konečně se to přece jaksi vyklubalo: bylo to tím, že se koupávala při měsíčku v osličím mléce.

A byla zámecká panna - jak už to dává krása do vínku - tuze pyšná. Mnoho a mnoho vznešených nápadníků se o ni ucházelo, ale ona je všechny šmahem odbývala. A kdyby jen to, ale ona si z rytířů a pánů ještě lecjaké šašky tropila. Ten jí byl jako pidimužík, onen zas jako chmelná tyčka, jiný jako bečička a tam ten zas jak kost a kůže; na každém z nich chybu našla. Odcházeli ze zámku se zaťatými rty a sevřenými pěstmi, klnuli jí a pomstu přísahali.

Uplynul nějaký čas a otec dívky musil po boku svého lenního pána do boje. Hoj, jaká to vzácná příležitost pro odmítnuté ženichy, aby si na tom ohníčku přihřáli také svou misku! Všichni se postavili na stranu nepřátel zámeckého pána a těšili se už, jak bude hrdá panna pokořena, až přitáhnou, zámku dobudou a ona se stane jejich zajatkyní.

Před odjezdem do pole zavolal zámecký pán dceru, rozloučil se s ní, nakonec ji zavedl do tajného pokoje, ukázal jí tam skryté dveře a pravil:

"Ocitneš-li se v nebezpečí, prchni tudy! Po schodech sejdeš do podzemní chodby a ta tě zavede daleko do lesa, kde vyjdeš ven".

Boj se rozpoutal a válečné štěstí se klonilo chvíli sem, chvíli tam. Nepřátelské voje osypaly i břeclavský zámek. Byli s nimi všichni uražení nápadníci a s jásotem se už chystali na vzácnou podívanou, až jim padne do rukou zámecká slečna.

Byl však mezi nimi jeden, který, ač stejně odmítnut, pálil se pro ni mukou lásky i nadále a chvěje se o ni obavami, vnikl tajně v přestrojení do zámku, aby ji varoval a pomohl jí k útěku.

Neodolala panna takové oddanosti, její hrdé srdce zjihlo láskou a zaslíbila se rytíři. Ukázala mu pak tajnou chodbu, pověděla mu také, kde ústí v lese na boží světlo, a požádala ho, aby ji tam očekával, až prchne ze zámku. Znamením, kdy se to stane, bude mu srdíčko, které mu vyryje do zdi pod oknem své komnaty.

Tak se také stalo. Když viděla panna, že už neodolá zámek útokům nepřátel, dala rytíři smluvené znamení a unikla podzemím do lesa. Tam už ji věrný milenec očekával a odvedl ji do bezpečí.

Brzy potom boj skončil a byl uzavřen mír. Zámecká slečna navrátila se pak se svým ženichem domů. Zatruchlili nad otcem, který v boji padl, a když pominula doba smutku, slavili hlučnou svatbu.

Žili potom ve šťastném manželství mnoho let a zámecká paní vzpomínajíc pohnuté události, dávala srdíčko na zámecké zdi na památku rok co rok obnovovat.

Bývalo prý tam ještě před nedávnými lety.